Svatební řeč pro inspiraci a k zamyšlení

Co vlastně slibujeme, když vstupujeme do manželství? Je třeba si uvědomit, co vlastně znamená svatební slib. Chci spolu s vámi uvažovat nad příběhem, který se stal velmi, velmi dávno. 

Úvod: Jedna dívka řekla nedaleko stojícímu chlapci: Muž, kterého já si vezmu za manžela, musí být odvážný jako lev, ale nesmí být arogantní; musí být krásný jako Apollo, ale ne domýšlivý, musí být moudrý jako král Šalomoun, ale poddajný jako beránek; musí to být muž, který je něžný a milý ke každé ženě, ale bude mít rád pouze mne.

A chlapec jí odpověděl: Jaké štěstí, že jsme se potkali!!

Chci spolu s vámi uvažovat nad příběhem, který se stal velmi velmi dávno. Na počátku dějin této země to ještě nebyla krásná modrá planeta, jak ji známe dnes. Byla to spíše nevzhledná masa hmoty, kde se nedalo bydlet.

Podle starozákonní biblické zprávy právě toto místo Bůh vybral jako prostor, kam chtěl postavit své milované bytosti. Na prvních stránkách Bible můžeme najít popis toho, jak Bůh věnoval naší planetě neobvyklou pozornost. Jen díky jeho laskavé péči vzniklo prostředí, které bylo nesmírně krásné – ideální pro život.

Dnes si můžeme jen představovat, jak krásné to tehdy na Zemi muselo být: čistý vzduch, který opravdově voněl, voda, která se dala pít přímo z potůčku, atd. Všude kolem byla panenská příroda, které se jen dotknout působí potěšení a vyvolává vděčnost a radost.

Bůh vytvořil pro člověka nádherný svět, ve kterém žít bylo radostí a štěstím nejen pro člověka, ale i pro všechny živé tvory.

1. Mojžíšova 1,31 Bůh viděl, že to (co stvořil) je dobré.

Takové prostředí však nevzniklo náhodou. Bůh ho vytvořil proto, že do tohoto prostředí chtěl postavit člověka. Bůh od počátku lidi nesmírně miloval a jestliže máte někoho rádi, pak chcete, aby žil v tom nejkrásnějším prostředí, které je člověk schopen vytvořit. Tak to dělají rodiče, když očekávají narození dítěte. Chtějí mu vytvořit ideální prostředí.

Bůh měl stejný záměr. Z lásky k člověku vytvořil nádhernou přírodu a úžasná zvířata – něco nepředstavitelného. Přece však do této symfonie nádhery a velkoleposti zazněl jeden falešný tón.

1. Mojžíšova 2,18 Bůh řekl: Není dobré, aby byl člověk sám.

O celém stvoření Bůh řekne – to je dobré a najednou o něčem říká, že to není dobré.
Proč?
Hebrejština často říká pointu na začátku a pak teprve vypráví, jak a proč se to stalo. To platí i o našem příběhu. V textu proto následuje příběh o samotě, osamění. Všechna zvířata chodila po párech, ale Adam byl sám. Pro něj se nenašla pomoc – jemu rovná. Člověk potřebuje někoho blízkého, někoho, s kým by mohl sdílet své pocity, o koho by se mohl opřít, s kým by mohl být.

Dobrou zprávou je, že Bůh chce vyřešit Adamovu samotu. Nejen říká, že to není dobré, ale je také ochoten něco udělat. Celá Bible je plná příběhů, ve kterých Bůh pro nás něco dělá, řeší naše těžkosti.

Iveto a Milane, když vám někdy po svatbě bude těžko, kdy se budete cítit sami, máte stále někoho, kdo je vám nablízku. My problém samoty a prázdnoty mezilidských vztahů řešíme různě: máme kamarády nebo partu přátel; pěstujeme „kulturu“ nebo sport. Samotu ale také lidé utápí v alkoholu a honosných večírcích. Tak lidé šíří falešnou představu, že si přece člověk vystačí sám.

Bůh říká – není dobré, aby byl člověk sám. Navíc něco slibuje – učiním mu pomoc jemu rovnou. V manželství mají oba partneři svou úlohu. Jsou jeden druhému pomocí – ale stojí naproti sobě. Nemají naplňovat roli toho druhého, mají vlastní Bohem daný úkol. Proto Bůh tvoří ženu a přivádí ji k Adamovi.

1. Mojžíšova 2,21-23
I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“

Adam stojí s otevřenými ústy a nemůže uvěřit tomu, jak nádherně Bůh řeší jeho „neřešitelný problém“. A když konečně najde odvahu něco říci vzniká nová literární forma: POEZIE. Když poprvé vidí ženu, mluví v poezii (je to první výskyt poezie v Bibli).

Není ale tolik důležité, JAK to říká, ale CO říká. Jinými slovy říká: vždyť TO JSEM JÁ! Dívá se na Bohem stvořenou pomoc jemu rovnou a říká: to jsem vlastně já.

Když v manželství manželce není dobře – tak to bolí i mne. Když ji někdo ublíží – musí vědět, že ubližuje mně. Už ne ONA a JÁ, ale MY. Budete-li schopni pohlížet na toho druhého takto, bude to něco úžasného. Ne ona nebo on – ale já.

Ještě jedna myšlenka: Bůh nám v manželství daroval ještě něco víc – sám sebe – J 3,16
Bůh nechce, abychom byli sami. Ví, že v osamocenosti často podléháme sobectví, různým pokušením nebo vysokému (nebo nízkému) sebevědomí.

Každý z vás prožil zvláštní chvíle ve svém životě. I vy už jste se přesvědčili, že není dobré aby člověk byl sám. I vy jste našli s Boží pomocí jeden druhého a může díky tomu vzniknout nový vztah. Vztah, kde ve středu bude stát Bůh a vy navzájem budete podpírat jeden druhého.

Když budete spolu, bude dobře, když jeden ve druhém uvidíte sami sebe a bude chválit Boha za to, co můžete navzájem prožívat. Martin Luther kdysi řekl: „Ať manželka (nebo manžel) usiluje o to, aby byl ten druhý smutný, když opouští domov a byl nanejvýš šťastný, když se do něj má vrátit.“

To je mé přání pro vás oba.

Uveřejněno s laskavým svolením autora: ThMgr Vítězslav CHÁN, kazatel Církve adventistů sedmého dne v Kladně.